Lyžování je oblíbeným, i když někdy nebezpečným sportem. Úrazy na sjezdovkách nejsou ojedinělé. Lyžaři zrychlují, získávají sebevědomí, ale často nemyslí na to, že ublížit mohou nejen sobě, ale i svému okolí. Chránit se můžeme nejen helmou, ale také ohleduplností a dodržováním zásad bezpečného pohybu. Svůj podíl na bezpečnosti mají i provozovatelé lyžařských areálů, ať už se jedná o zabezpečení sjezdovek nebo lanovek a vleků.
Koupíte-li si lístek a projdete turniketem, stáváte se účastníkem přepravy. Zabezpečení plynulého a bezpečného chodu je především na provozovateli. Ten je odpovědný za újmu, která se při přepravě stane, bez ohledu na to, zda za ni může, nebo ne. Lanovka musí splňovat řadu bezpečnostních předpisů, obsluha musí být připravena kdykoliv pomoci a zasáhnout. I tak byste ale měli být opatrní, a především poslouchat pokyny obsluhy a řídit se podle ukazatelů a piktogramů. „Nevhodné chování může znamenat jak vykázání z přepravy, tak snížení náhrady újmy, pokud by se něco stalo,“ upozorňuje Lukáš Zelený, vedoucí právního oddělení spotřebitelské organizace dTest. A dodává: „Pokud vám vznikla škoda způsobená provozem lanovky, máte nárok na náhradu. Například utržený unašeč vleku může někoho zranit, nebo si můžete o kotvu poškodit oblečení.“
Dostatečně zabezpečené musí být i prostory pro nástup a opuštění lanovky. Soudy řešily případy, kdy se malý lyžař zranil o zpáteční lano kvůli nedostatečným pokynům obsluhy, či případ zlomeniny bederního obratle lyžařky, která spadla kvůli zledovatělému výstupu a nedostatečnému zabezpečení kolem stanice. „Soudy většinou docházejí k závěru, že pokud lyžař neporušuje přepravní předpisy nebo se nechová v rozporu s pokyny, pak za újmu odpovídá provozovatel vleku či lanovky,“ konstatuje Zelený.
Dostanete-li se úspěšně nahoru, chcete také dolů. Z hlediska práva neplatí na českých sjezdovkách žádné dopravní předpisy a cesta z kopce není zákony regulována. Existují ale pravidla mezinárodní lyžařské federace, která se pro posouzení správné jízdy používají i u soudů, přestože nejsou formálním pramenem práva. V zahraničí, především v Německu a Rakousku, jsou podobná pravidla součástí místních zákonů. Kdo jezdí pravidelně na hory, nebude jimi překvapen, kombinují bezpečnost, zdravý rozum a principy slušnosti.
Na sjezdovce běžně vznikají určité zdroje nebezpečných situací, se kterými musíte počítat. Proti běžným zdrojům rizika nemusí být lyžařský areál zabezpečen, pokud se nám v jejich důsledku něco stane, je to náš problém, měli jsme si dávat pozor. Mezi typické zdroje nebezpečí, které na druhou stranu pro mnohé dělají z lyžování zábavu, patří hrany terénu a jeho nerovnosti, stromy, rozježděný terén, proměnlivá či omezená výška sněhu, informační tabule, běžná údržba sjezdovky, sněhové bariéry od úpravy či zasněžení, ohraničení sjezdovky či opravné práce. Musíte jezdit tak rychle a opatrně, abyste takovým rizikům uměli čelit, včas se jim vyhnout a zastavit.
Oproti tomu existuje výčet atypických nebezpečí, která musejí provozovatelé lyžařských areálů zabezpečit, aby zamezili možnému střetu lyžařů s nimi a snížili rizika úrazů a škod. Podpěry lan a pevná sněžná děla by měla být zabezpečena matracemi, jiné překážky pak plůtky, srázy či nebezpečné odkloněné svahy sítěmi. „Neznamená to ale, že v případě chybného zabezpečení je při každém úrazu vina na provozovateli areálu. I tak je to především lyžař, kdo svou jízdu musí přizpůsobit terénu a svým schopnostem. Chyby provozovatele a nárok na odškodné tudíž může snižovat spoluzavinění poškozeného, který nejel tak opatrně, jak by se od něho obecně očekávalo,“ říká Lukáš Zelený.
